Jestli ti nechutná má kuchyně, sniž své nároky. Tento magnet je možné zakoupit v obchodě a jeho text mě donutil k sepsání fejetonu. Žádné manželství se neobejde bez každodenní starosti o plná břicha rodinných příslušníků. Tohoto úkolu se většinou ujímají ženy, i když dnešní chlapci zmámení permanentní emancipační masáží už někdy umějí vařit lépe než jejich ženy.

V dnešní stati na téma manželské nesmysly se tedy budeme věnovat vaření, a to manželských párů mé generace, kterou bych označila za klasickou, kdy do svazku manželského vstupuje dobře pro partnerství vybavená žena s umem zvládnout všechny domácí práce s typickým chlapem. Přijde-li žena domů kolem páté, má jediné přání – vhodit něco rychlého na talíře, polítat domácnost a usednout do klidu, aby načerpala sílu na ranní vstávání.

Klasická rodinná kuchyně v běhu let vypadá asi následovně. Novomanželka zpočátku vaří jen muži, protože děti většinou přicházejí až v dalších měsících. Toto období je pro muže úžasné, protože žena je většinou těhotná a má tolik chutí, že muž se velice rád přiživuje na různorodé stravě.

Pak přichází do rodiny ten vytoužený uřvaný uzlíček, který chce jenom kašičky, takže příprava další stravy pro pána tvorstva je pro matku jistou přítěží. Také strava tomu odpovídá, na pánvi končí nějaká ta posolená a popepřená flákota, k tomu dva krajíce chleba a nějaká ta tatarka. Trpělivost muže je veliká a někdy svůj repertoár sám oživí tvarůžky, utopenci a jinými chuťovkami.

Nastoupí-li děti do školky, přichází další stravovací období, kdy naše milované děti nejedí otcovské jídlo v podobě oprančené flákoty, ale omáčky a jiné zpracované potraviny á la školní kuchyně. Tedy tatík sem tam po letech opět přivítá na talíři rajskou či koprovou omáčku, místo masa pozře vejce či jinou bezmasou formaci. Přesto trpělivost muže je stále bohovská až do školního věku dítěte, kdy již naše větší děti začínají jíst to samé, co jejich rodiče. Je však nemožné dávat čtyřčlenné rodině oprančené flákoty, proto se vaří novinky v podobě šunkofleků, rizot, těstovin a podobných pokrmů, které můžeme označit za množstevní, kdy za málo peněz je možné z jednoho hrnce zasytit hodně strávníků. Pán tvorstva stále mlčí a utěšuje se tím, že jídlo je to poslední, co ho může rozhodit.

Když však začne dostávat oprančené rybí prsty z mrazáku s bramborovou kaší, začne již lehce vrčet. Nastává období puberty, kdy naše děti přestávají s námi komunikovat, protože rodičové jsou fakt dost trapní, a pánové tvorstva se teprve v této fázi začnou doma nudit. Z nudy si začnou všímat talířů, prostírání, hrnců, chuti jídla a podobně. A většinou to všude skončí tak, že manželé se mezi sebou pohádají, protože žena nechápe, proč ten chlap je najednou tak nespokojený se stravou, která je pořád stejná už deset let; a muž nechápe, jak žena může strávit tolik času vařením a přitom nic kloudného neuvařit.

Kdysi jsem vyslechla zasvěcený¨rozhovor dvou mužů – po letech manželství s novou profesí kuchař, přičemž jeden si stěžoval, co za žblafy vaří jeho spolubydlící a druhý to s pochopením odkýval: „No prostě vaří glajdy.“ Bohužel převařené ženy po deseti letech u sporáků vesměs ztratí všechnu kulinářskou fantazii a z nedostatku času se uchylují k rychlým, bezpečným a jistým pokrmům. Deset let starým, bohužel.

Když žena počtvrté za sebou servíruje rýži z pytlíku s kuřecími kousky, muž zabručí: „Nemohla bys změnit repertoár?“ Žena uzná chybu, chytí se za vařečku a předloží muži kuřecí prsa oprančená z jedné a druhé strany. Jde o jubilejní tisící steak po desetiletém soužití. Muži tedy mají jedinou možnost: naučit se vařit. A když muži něco dělají, dělají to velkolepě. Chopí se kuchařských knih a předčítají si návody na zpracování čehokoli. Jsou uneseni již samotným textovým zpracováním. Pak jim nějaký ten recept utkví v chuťových buňkách a nelení si obstarat vše, co k výtvoru potřebují.

Žena se dostává do role asistentky, kdy přibíhá s jednotlivými pochutinami, které muž maximalista hází do hrnce po hrstech. Když si nebohá žena dovolí říct: „Tolik ne“, šlehne po ní oční čočkou a není radno se více zaplétat do hovoru, protože vše může skončit katastrofickou hádkou o tom, kdo co a jak vaří a co že se na tom vaření dá rozpoznat. Muži – skrytí filozofové – jsou totiž přesvědčeni, že žena když vaří s láskou, uvaří vždy dobré jídlo a opačně je bez lásky.

Pánové, zde jen malá technická poznámka. Když už muž dobrovolně vstupuje do kuchyně, je namístě, aby si rozkoše u sporáku užil déle než jeden den. Schválně, kolik fantazie v kuchyni by objevil po deseti letech nepřetržitých příprav snídaní, obědů, večeří a svačinek. Nicméně je nutné přiznat, že muži jsou vesměs výborní kuchaři, protože jsou oproti ženám hraví. Dělají totiž jen to, co je baví, a když se jim zkrátka nechce vařit, tak nevaří, ale když už vaří, vždy to stojí za to. Proto nechejme muže hrát si, možná se díky tomu i dobře najíme.