Vzala jsem si fotbalistu a žiju s ním už tolik let, že mi to vůbec nepřipadá vtipné. Když jsem ho poznala, byl krásný. Všechny holky mi ho záviděly a mně bylo úplně jedno, co bude. Vzali jsme se, přišlo dítě. On pořád hrál fotbal a já se těšila, že jednou zakotví doma. Zatím pořád nezakotvil a po tolika letech si nejsem jista, zda o to ještě tolik stojím. Také jsem se naivně domnívala, že ve fotbale se oslavují pouze výhry, ale opak je pravdou. Oslavuje se vše. Při remíze se vytýkají chyby, kdy kdo a co měl udělat, aby neremizovali, po prohře se v hospodě hledá viník.

Když čas obrousí taktické a pohybové schopnosti letitého hráče, uplatní se v méně úspěšných celcích na žebříčcích fotbalových soutěží a povím vám, tak rozsáhlou stupnici hned tak někde nenajdete. Když navštívíte rozlučkové sezonní sedánky, které jsou výjimečně s manželkami (většina přítomných mužů tyto akce hodnotí nepřímou úměrou: za dvojnásobnou útratu poloviční zábava), zjistíte, že sál je plný nejen pohledných chlapů, ale i velmi atraktivních žen. Navíc ženy fotbalistů mají ty nejlepší ženské vlastnosti. Jsou naprosto samostatné, protože jsou pořád samy doma, musí být hospodárné, ovládat všechny domácí práce a navíc jsou i poslušné. Dovolím si to tvrdit, protože za dobu svého manželství jsem poznala nespočet Klapzubových jedenáctek. Vrátím se tedy k manželkám. Ano, jsou opravdu takové, a to jen díky tomu, že jsou tak zfanfrněné z hezkých chlapů a těší se z jejich sebekratší přítomnosti. A protože fotbalisté jsou velmi soutěživí, kasají se, jak to má kdo doma zařízené, čímž se vzájemně školí. Tato školení mají vynikající výsledky (viz výše uvedené).

Život s fotbalistou však má i své přednosti. Žena totiž smí dlít po boku společenského tvora, který se rád baví (pravda, většinou sám), a proto, když je náhodou doma, není nuda. Je vtipný a umí si hrát. Hraje si i se svou manželkou, vymýšlí soutěže, například Pojď, střihneme si, kdo umyje nádobí. Postihne ho však neuróza, když žena soutěž nezná. Až se ji naučí, přijde muž s novou soutěží. Stává se i to, že manžel domácí soutěž prohraje, ale to ho nijak nezlomí, neboť se uchyluje do dětského pokoje, odkud vždy vychází s vítězným úsměvem na rtech.

Nedávno se můj manžel uvolil, že mě vezme na výlet do olomoucké zoo. Radovala jsem se, neboť děti nebyly doma, a tudíž se slibně rozvíjelo romantické odpoledne. Přijeli jsme na místo a ještě před prohlídkou jsme si v rychlém občerstvení dali klobásu, bramborák a kávu. Manžel náhle pohlédl na hodinky: „Musíme jet, ve čtyři musím být v Prostějově.“ „Kup mi alespoň něco, když už neuvidím zvířata,“ žadonila jsem. Velkoryse mi vtiskl do dlaně padesátikorunu se slovy: „Kup si, co chceš.“ Jelikož jsem spořivá, koupila jsem si skoro stříbrné srdce za dvacku. Sedli jsme do auta a za chvíli byli v Prostějově na zeleném trávníku, kde se rozcvičovalo několik zběsilců. Usadil mě do zahradní restaurace a s doporučením: „Objednej si“ se vypařil. Pomstychtivě jsem si poručila bohaté menu. Než jsem však dojedla, zjevil se manžel, kriticky zhodnotil talíře na stole a ukončil sedánek příkazem: „Zaplať a jedeme.“ Poslechla jsem, nasedla do auta a za pár minut jsme opět stanuli na jiném zeleném trávníku.

Byl úžasný, ale nebyl tam žádný bufet. Musela jsem tedy sledovat fotbal. Tj. hochy, co zde bojovali, jako by o něco šlo. Opět byli hezcí, našlapaní a navíc hodně mladí. V rohu hřiště stála skupinka opravdu pohledných děvčat, které fotbal evidentně nezajímal. Na trávníku však řádil ON, a to jim stačilo. Přenesla jsem se do doby dávno minulé, kdy jsem zelené trávníky navštěvovala dobrovolně i já. Navodila jsem si romantickou náladu a byla jsem spokojená. Do toho přišel nový povel: „Musíme se vrátit.“ Ano, opět jsme stanuli na předchozím pažitu. Když to shrnu, výlet byl o tom, že jsem hodně jedla, viděla zelená hřiště, avšak žádná zvířata, ale měla jsem dojmy. Oživené vzpomínky a skoro stříbrné srdce v ruce. Pravdou však je, že jsem neměla čas se nudit.

Na závěr malé upozornění pro čerstvé manželky náruživých sportovců. Pokud se domníváte, že váš partner někdy skončí se sportem, přestaňte zavčas snít. Existuje tolik sportovních aktivit, tolik župních, okresních a podokresních soutěží a tolik funkcí jako rozhodčí, trenér, sekretář, člen výboru či prezident klubu! Ale nechte muže hrát si, protože to potřebují k životu. Potlačíte-li v nich tuto přirozenou potřebu, buďte si jisté, že v nestřeženém okamžiku se znovu probudí k životu. Pak se ale může stát, že vy už u toho nemusíte být.