Štěstí, všude samé štěstí, spokojenost, řešení, rozuzlení,konec, nad nímž slzu uroníme. Tak můžeme hodnotit život, který vidíme kolem sebe, tedy zprostředkovaný kýmsi neviditelným. Realita a někým zpracovaný prožitek však není jedno a to samé.

Je běžné, že každá rodina občas stráví děsný den. Děti zlobí, otec se zlobí na matku, jak děti vychovala, matka zuří, že ani jeden den neumí být nikdo z jejích blízkých v pohodě. Po celém dnu vystresovaná rodina dostane matčin povel: „Nejeli jsme tak daleko pro nic za nic. Pojďte, uděláme si selfíčko!“ Všichni členové rodiny jsou napomínáni: „Netvař se jako debil“ apod., dokud úsměvy hýřící rodina nedemonstruje ono virtuální štěstí. Matka, spokojená se svým jediným radostným úlovkem dne, osloví všech 687 „přátel“ na své sociální síti, i když se schází pouze se dvěma kamarádkami, které zná od školky.

Samozřejmě zareagují ony dvě nejbližší kamarádky: „Nádhera“, druhá si zafilozofuje: „Tak vypadá štěstí, rodina a spokojenost. Moc vám to všem přeju.“ Matka samozřejmě přečte znuděné posádce v autě pochvalná slova, načež všichni se ušklíbnou nad kamufláží, kterou osádka sehrála do mobilu a matka ji vydává za pravdu, či dokonce za kroniku rodinného štěstí, které díky zveřejněným fotografiím je možné i uvěřit.

Žijeme v době, která vypadá, že nikdo nemá žádný problém. Také věříme všemu, co vidíme, takže když v telce ukazují vlasatici obecnou, jak si myje vlasy oním šamponem, načež následně rozhodí vlas do nadmořské výšky i šířky, my všechny ženy chceme mít takové vlasy! Proto jdeme do obchodu, uvidíme lahvičku, vlasatice se nám zjeví ve vzpomínce a šampon si koupíme, hlavu si omyjeme i hlavou hodíme, výsledek je však stejný jako před mytím. Nic. Setrvalý stav. Vlasatice se z nás nestane, ani když si koupíme ten nejlepší z nejlepších šamponů na světě, protože na vlasatici prostě z řídkého porostu hustý nejde šamponem udělat.

Také je neuvěřitelně dokonalé, že existuje lék na chřipku, bolest zad i břicha či neslušné lidské výpary, i prášky dělající z mužů muže, což v nás budí dojem, že na vše existuje řešení. Není se čemu divit, sdělí-li lékař pacientovi: „Nechejte si předepsat brýle a on nevěřícně kroutí hlavou a říká: „Doktore, tak mi na to dejte prášky. Já brýle nechci.“ Lékaři potvrdí, že všechno, co je nabízeno reklamou, je pouhé cukrlátko hezky zabalené v reklamním, tedy líbivém kabátku, máte-li však stálou bolest zad, navštivte doktora a ne lékárnu.

Také jsou kouzelné reklamy na dětské pleny a vše dětské, protože dětské reklamy jsou nejúčinnější a prodávají všechnu tu roztomilost, kterou děti nabízejí. Takže když sledujeme batole, které se v plínečce batolí, usmívá se a žvatlá nesrozumitelná slova, koupíte je, protože chcete mít stejně spokojené dítě. Vy však balík předražených plen donesete domů, batole se v nich batolí s jediným rozdílem, neskutečně řve. Chcete psát výrobci plen, že není pravda, že…, dokud nedojdete k vnitřnímu poznání, že pleny a úsměv na tváři dítěte spolu téměř vůbec nesouvisejí.

Jelikož dokonalost na nás dýchá z každého přečteného slova, někdo shodil 30 kilo díky lékům pod dohledem narychlo rekvalifikované prodavačky, jiný si našel přítelkyni snů, protože si dal odsát tuk z břicha, krasavice ulovila nádherného muže, jelikož si nechala udělat nová prsa…, domníváme se, že vše je možné vyřešit, nahradit, změnit, prostě být někým jiným. Když však nemáte třeba ono břicho, nic uvnitř vás se nezmění.

Všichni pořád budeme žít své životy jako na houpačce, tedy chviličku budeme nahoře, pak se budeme s nevolí šoupat dolů, pak následně s vypětím sil budeme šplhat nahoru a pak možná teprve to bude na skutečné, nefalšované, šťastné, malé a velmi vzácné selfíčko. To vše předtím a potom je ten život, ona realita, před kterou se nikdo nikam neschová. Prášky totiž neexistují a nikdy existovat nebudou na trápení, nepochopení, ponížení, odmítnutí…