Počet státních pojištěnců (ti, kdož žijí ze státních peněz) je kolem šesti milionů. Tedy tuto armádu lidí živí třetina zbylé podnikatelské sféry, která každý měsíc odvádí DPH, následně daň z příjmu atd. O vyšší mzdy si pravidelně říkají učitelé, zdravotnický personál, bezpečnostní složky… Počet státních zaměstnanců se stále zvyšuje i proto, aby bylo možné kontrolovat onu třetinu, tedy podnikatele, zda odvádí vše. Není se čemu divit, stát utrácí za svůj provoz stále více peněz, dnes už na svůj chod potřebuje 80 % všech příjmů České republiky.

Podnikat už není atraktivní, jako donedávna. Zůstal jen obrovský nejen konkurenční tlak, každodenní práce pro zachování firmy, navíc s tvrdou a nekompromisní státní buzerací a neúctou lidí venku na ulici, a to i díky tomu, že i ministr financí tvrdí, že všichni „kradnú“.

Přitom bez podnikatelů by politici neměli co rozdávat. Oni vytvářejí hodnoty, z nichž je možné zaplatit chod úřadů, kulturu či sport ve městě, nebo vyplácet důchody či sociální dávky.

Státem placených lidí je stále více. Ve státních institucích a každém městském či krajském úřadu je nadbytek pracovních sil a tedy možná zastupitelnost, kterou si soukromé firmy nemohou dovolit, neměly by na to. Státní zaměstnanci tedy mohou měsíce marodit a nic se nestane. V soukromé firmě chybějící pracovní síla ohrozí práci všech ostatních.

Mezi těmito státem placenými lidmi se najdou drzí jedinci, kteří se posmívají lidem ze soukromého sektoru a chlubí se spánkem v pracovní době, podnikáním v úřadu, či prolenošenou pracovní dobou. Zaměstnanci pracující v soukromé sféře přijdou do práce a tvrdě pracují osm i více hodin. Nemají čas na povídání o včerejším programu v televizi, počinech svých dětí, partnerském soužití.

Když se potkají lidé z těchto dvou světů, člověk ze soukromého sektoru si je vědom, že je nezastupitelný a musí pracovat, i když ho mnohdy opouštějí i poslední síly. Zcela pochopitelně soukromý sektor vnímá obrovskou nespravedlnost, že lépe se mají ti, kdož se nenadřou.

S elektronickou evidencí tržeb je zase trochu těsněji v každé firmě. Tlak se projevuje i na zaměstnancích, kteří musí ještě důsledněji pracovat, a za každou sebemenší chybu jsou šéfem napomenuti, protože finanční úřad si na chybující firmy pořídil kontrolory – nové státní zaměstnance, kteří z čísel z elektronické evidence i z kontrolních hlášení vyčtou finanční pohyb nejen chybující firmy, ale i všech navázaných firem.

Česká republika si jaksi přestává vážit lidí, kteří umí pracovat. Občas to vypadá, že si podnikatelů neváží ani jeden důchodce, nezaměstnaný, úředník či politik. A stát začíná nebezpečně sloužit lidem, kteří toho tolik neumí, ale mají známosti „ve státním“. Trochu to zavání socialismem či řeckými manýry, v nichž se nevyplatilo pracovat, protože „ovoce“ se sklízelo tam, kde nebylo nutné zas toho tolik umět.

Když dnes mladým lidem řeknete, že budou každý den tvrdě pracovat, bez rozmyšlení odpoví: „No to teda nebudu.“ A také nemusejí pracovat a ve výrobních firmách, stejně jako třeba v restauracích mají šéfové každý den o jednu vrásku navíc, protože bez zaměstnanců se zkrátka podnikat nedá.

Přejme našim socialistům, aby věděli, co dělají. Je velmi snadné rozdávat peníze, na vydělávání peněz je však potřeba něco umět a mít dostatek sil pro realizací snů. Pokud nebudou chtít Češi podnikat, na zvýšené státní výdaje jednou nemusejí být peníze.