Pokud je rezignace českou hodnotou, podívaná na český fotbal tomu odpovídá

Nedívám se na fotbal ani jiné sportovní klání, jeden fotbal jsem však sledovala, situace si to vyžádala. Češi hráli o kvalifikaci s Bulharskem. Už když se dříve řekla nějaká taková hodně jižanská země, bylo jasné, že vyhrajeme. Zasedla jsem k televizi, nalila si dobré víno a s ostatními sledovala první minuty. Byly nudné. Bože, ty byly nudné! Když jsem se ptala, zda je to normální, bylo mi odpovězeno, že ano a byl mi nalezen program, kde hráli Španělé, či kdo, a tam byl živo nevídaně. Chvíli jsme se bavili přepínáním z umrlého programu na živý, ale pak mne zaujala další situace.

Fotbalisté jsou vesměs všichni hezcí chlapci. Dnes už jsou potetovaní, jako zkušení kriminálníci, ale každá generace má své, tak nekritizujme. Krasavec na trávníku s tetováním na ruce se střetl s protihráčem, svalil se na zem a mé mateřské srdce zařvalo bolestí, kterou jsem z televizní obrazovky vycítila. Chtěla jsem volat sanitku, protože bolest ukrutná byla v tváři našeho borce. Nejsem schopná rozlišit sílu střetu, fotbal jsem nikdy nehrála, ale můžu všechny uklidnit, o nic nešlo. Fakt. Kolem ležícího hráče totiž proběhl rozhodčí, ukázal, že se hraje dál a náš svíjející se borec vyskočil jako rybička a běžel střemhlav za sobě rovnými. Cítila jsem se podvedena. Zatím poprvé. Vyvodila jsem si první definici: fotbal je hra pro ufňukané baby, které na sebe upozorňují pláčem, fotbalisté svíjením se na zemi.

Nuda v telce trvala celý první poločas, jestli padly 2 střely na obou stranách, je to moc. Říkala jsem si, nezoufej, náš trenér naše chlapce seřve v šatně a oni se probudí a štulpnami na kopačkách rozhrabou ve druhém poločase trávník tak, že nad Bulhary obrovskou přesilu získáme.

Začal druhý poločas. Borci si upravili v šatnách kohouty na hlavách, někteří rovnou slámu, staženou do dětské čelenky, bože mládeži, co vy se sebou dokážete udělat, a už vyklusávali. Pohled na fotbalisty je pořád hezký, jsou to kluci šikovní.

Možná v jiných situacích dokážou být zábavní, ale na trávníku jsou skutečně nudní a hlavně vypadají, jako by každou chvíli měli umřít, jsou prostě bez chuti a zápachu. Vrcholem trapnosti, a mým druhým obrovským zklamáním, byl nezájem, nebojovnost, odevzdanost, prostě 11 hráčů na hřišti se asi shodlo na tom, že dnes nemají šťastný fotbalový den a tak bude dobré, když do šatny půjdou s jedním bodem, tedy s remízou, k čemuž zvolili natahovací taktiku, čímž umlčeli jakoukoliv bojovnost i ochozy již totálně znuděných a tichých diváků.

Hrozný byl i pohled na českého trenéra. Ani jeho to vůbec nevzrušovalo, byl nad věcí a asi si taky přál, hlavně abychom nedostali gól, když už žádný z jeho svěřenců střílet neumí. Panebože! Kdo v českém fotbale komu, čemu a proč slouží?

Posledních 10 minut si čtveřice našich dobráků čutala, tedy podávali si míč z  kopačky na kopačku, tedy zdržovali hru tak, že i divák zařval, v tom však kamera zabrala české fandy, krásnou dívku v objetí hezkého chlapce, s namalovanými vlajkami na tvářích, kteří byli také tak znudění, že za smutek těchto dvou bych dala pokutu celé jedenáctce, která si říká reprezentace. Vždyť ona, ne že nechce vyhrát, ona se vůbec nesnaží, hraje o čas a nějaký divák je jim ukradený. Tomu se nedá říct jinak, než pohrdání fotbalovým posláním.

Milý fotbale. Pokud tyto hvězdy jsou vzorem naší mladé generace, děsím se, co uvidím v televizi za 5 let, protože to je frekvence, v níž jsem ochotná nudnou podívanou na zeleném trávníku vstřebat.

Přesto mám fotbal ráda. Ale takový, v němž o něco jde. Kde hrát je sen všech malých kluků. Kde přetlak hráčů bičuje základní sestavu k boji, z něhož se divákovi tají dech a jeho ruce nemohou jinak, než tleskat. Kde stát na tribuně, která jednohlasně zpívá hymnu klubu, vhání mráz po zádech. Dokud toto nadšení se na trávník nevrátí, bude fotbal na ústupu před vším, co přináší i sebemenší vzrušení. Přitom je to nádherný sport, který dříve jaksi uměl každý, ale jen ti nejlepší měli možnost ukázat světu svou bojovnost. Znovu mu však vdechnout život a zapálenost mohou zase jedině lidé, tedy hráči. Nikdo jiný. Pokud je rezignace českou hodnotou, podívaná na český fotbal tomu odpovídá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>