V každé obci i městě se najde jednotlivec, který leze všem kolem na nervy. Občas o těchto lidech píše i týdeník. Obce i města s kritickými spoluobčany jsou průhledné, aby nebylo nač upozorňovat. Je zajímavé sledovat, že kritici se vyhýbají ostatním obyvatelům, a když už se tak stane, po pár minutách jsou slovně ostatními obyvateli vypoklonkováni z jednací místnosti, zábavy apod. Kéž by to dokázaly i státní instituce.

Když se někomu něco nelíbí, má v demokratické společnosti možnost odvolání. Bohužel čeští stěžovatelé systém zneužívají. A výsledkem je, že podávají jednoho odvolání, nebo trestního oznámení, za druhým. Když i do redakce přijdou státní zaměstnanci, kteří vyšetřují, zda jsme někoho nařkli, nebo nazvali věc pravým jménem, vždy se dotážu, jak se s takovými lidmi pracuje. Státem placený člověk nemůže říct, ale jeho koulení očima mluví za vše.

Stěžovatelé jsou otravní. Nemají pravdu, ale mají odvolání. Demokracie chápe odlišnost názorů i postojů, proto prošetřuje každý podnět. Bohužel historie českého národa ukazuje na hojně praktikované práskačství a udavačství. To potvrdí i jiné instituce, protože činnost kontrolních orgánů udává právě počet a frekvence anonymních udání. Jinými slovy, kontroloři pracují na objednávku práskačů. Napsat jeden řádek, že firma XY má myši v provozovně, zabere konkurenční firmě minutu času. Kolotoč, který se roztočí, však zaměstná desítky lidí a vyplní se kvůli tomu mnoho papírů. Úřady by neměly reagovat na každou škodolibost a zákeřnost, vždyť v tom případě právo na spravedlnost neslouží slušnosti, ale podlosti a podpásovému jednání.

Ani v případě občanských sporů se instituce nechovají rozumně, jednotlivci dávají větší důležitost, než obtěžované většině. Průběh je asi všude stejný. Jeden úřad rozhodne: „stížnost je neoprávněná“, Stěžovatel se odvolá. Vyšší úřad potvrdí: „stěžovatel nemá pravdu“. Přijde však další podnět ke stejné věci, tentokrát se rozporuje další slovíčko, které si stěžovatel v noci nastudoval na internetu, a další papír je na světě. A kolotoč se opakuje. Některé spory trvají dlouhá léta a úředníci, policisté, státní zástupci, soudy, kontroloři a kdoví kdo ještě se problémem musejí zabývat, protože zákon jim to přikazuje. Anonymy by neměly mít žádnou vypovídací hodnotu, pokud jde někomu o spravedlnost, jistě se rád prokáže občanským průkazem.

Pokud nebude uzákoněn maximální počet odvolání, milovníci stížností a žalování se budou odvolávat do skonání světa, protože kdyby museli uznat: „neměl jsem pravdu“, znamenalo by to kapitulaci. Nemají, co ztratit, a proto si hrají na spravedlnost ve svém, vesměs zaslepeném, boji proti všem. Demokratické principy, jako společenská prospěšnost, nebo většinový názor, jsou pro ně pojmy zcela neznámé. Nechovají se demokraticky, pouze využívají demokracii v její velkorysosti a štědrosti.

Možná by pro podané podněty mělo být uzákoněno maximálně trojí odvolání. Jestliže stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím, nechť se odvolá k vyšší instanci, když však i tato potvrdí: „neoprávněné podání“, nechť je spor ukončen. Pak by již byla cesta buď k vyšším českým soudům, či dokonce k evropskému soudu ve Štrasburku, kde však vloni bylo nepřijatých 827 českých podání. Tam neřeší žádné spory pro spory.

Také by stěžovatelů bylo méně, kdyby podání trestního oznámení bylo s podmínkou úhrady nákladů na řízení v paušální výši třeba pěti tisíc korun. Tím by se alespoň částečně státním zaměstnancům zaplatil osobní přístup k problému jednotlivce. Bylo by však bláhové se domnívat, že udání píšou jen nemajetní lidé, podávají je i ti, kteří mají tučné bankovní účty a škodí druhým, protože vydírání a udávání používají, jako výrobní prostředek svých příjmů.

Nikdo nebere nikomu právo na spravedlnost. Nikdo nechce, aby se vrátila totalita, v níž měla pravdu jen vládnoucí třída. Nikdo nestojí o křivdy, díky nimiž je možné pustošit lidské duše i majetek. Ale nedávejme pořád tolik prostoru těm, kteří vedou osamocenou válku s celým světem. Vždyť žijeme v demokracii, kde názor většiny vítězí. Jednoduše řečeno, přestaňme skákat, jak nesoudní a neústupní jedinci pískají.