Pořídit si psa se stalo jakousi módou, pro stále více lidí jsou psi jakýmsi řešením osamělosti. I proto možná vlastníky psů začínají usměrňovat místní vyhlášky, a to nejen ve městech, ale dokonce i na vesnicích, kde psi vždy měli své nezastupitelné místo.

Vesměs většina rodičů podlehne dětskému žadonění: „Chci pejska a slibuji, že se budu o něj starat.“ Většina rodičů potvrdí, že zájem dítěte vesměs trvá pár týdnů, pak psa nahradí jiná zábava. Děti i mladí lidé mají tolik lákadel kolem sebe, že je bláhové se domnívat, že starost o psa jim vydrží déle než pár měsíců. Mít psa znamená mít dítě, které potřebuje každodenní péči. Psa není možné nechávat zavřeného doma, je nutné s ním několikrát denně jít na procházku a i pes si umí vynutit aktivitu, kterou lidé vůbec nechtějí nebo nemohou vykonávat.

Pes také dokáže být otravný a protivný, nudí-li se apod. Přesto pes zcela jistě patří k člověku. Umí člověka ochránit, rozesmát i zabavit. Osamělí lidé si pořizují čtyřnohé kamarády, aby měli smysluplné využití volného času. Péče o ně jim přináší potěšení, pes svého pána miluje a oddaně k němu vzhlíží. Starší chovatelé mají dostatek času, ne-li všechen svůj volný čas, který mohou psovi věnovat.

Psy by si tedy určitě neměli pořizovat lidé, kteří mají časově náročné zaměstnání, rádi cestují nebo se neumějí přizpůsobit potřebě kohokoliv či čehokoliv. Stejně by si lidé neměli pořizovat psy, pokud mají problém domluvit se s lidmi, pes totiž pozná slabší povahu a pak si umí vynutit poslušnost svého pána.

Psi mohou být i nebezpeční. Každý chovatel s praxí potvrdí: „Nikdo neví, co se zrodí v hlavě psa, protože je to pes!“ Proto se občas objeví zpráva, že milovaný pes ublížil nově narozenému dítěti, jelikož ono dítě dělalo pro psa neznámé pohyby a pes se v obavě z nezvyklého pohybu ohnal s vyceněnými zuby po hravém dítěti.

I díky špatným pánům se stále častěji množí stížnosti na štěkající psy. Je to pochopitelné, když nikdo není doma, osamocený nebo špatně vychovaný pes štěká, vyje, kňučí. I útulky jsou přeplněné a až je radnice přestanou financovat, toulaví psi se mohou stát vážným problémem. Co vlastně mají městské rozpočty společného s nezodpovědností lidí, kteří si z rozmaru pořizují psy? Proč máme chápat jednotlivce, který otravuje ostatní obyvatele domu nepřetržitým štěkáním svého psa? Proč máme mít pochopení pro pejskaře, kteří bezohledně nechávají své psy kálet na chodnících? Proč vlastně radnice utrácejí peníze za pytlíky na psí výkaly, když je povinností každého majitele udržet psa v režimu, který neobtěžuje ostatní? Proč se mají procházející lidé na chodníku obávat velkého psa běžícího navolno, jelikož jeho pán se domnívá, že jeho pes nikomu nic neudělá? Na všechny otázky začínají odpovídat místní vyhlášky, které zakazují a přikazují, co psi mohou a nemohou dělat na území města či obce.

Chovatel, který neobtěžuje ostatní, má svého psa za přítele, s nímž rád tráví čas. Každý chovatel by si měl být jistý, že je ochoten psovi obětovat každodenně pár hodin svého času 352 dnů v roce. A mladší ročníky by měly vědět, že pořídit si psa je starost na 12 i více let. A možná je dobré si připomenout, že pes málokdy dokáže plně nahradit nedostatek lidské blízkosti. Lidé patří k lidem a psi zpestřují lidem všední dny, nikdy však nenahradí člověka.