Mít doma puberťáka je stav, kdy rodiči zůstává rozum stát nad výroky dospívajícího potomka a snad jen ruce jsou schopny reagovat na pronášená moudra. Z krásných, milých a hodných dětí se úderem čtrnáctého roku stávají barbaři. Takoví, kteří vše, co dělají, dělají s nádechem exhibicionismu. Ať již jde o oblékání, hlučný projev, drzost, vzdor či nesnášenlivost vůči rodičům. Své dceři na posledně zmíněnou kritiku odpovídám: „Lituji tě, tolik normálních rodičů všude kolem, a ty se narodíš u těch největších pitomců.“ Těší mě, že zatím odpovídá: „To si nemyslím.“ Ale věřím tomu, že se dočkám i jiné odpovědi.
Když jsem slyšela recept na výchovu pubertálních dětí, potěšilo mě, že stav mého dospívajícího dítěte je shodný se všemi ostatními. Dle těchto rad se tedy na nic neptám, nic nevysvětluji a ani se nedožaduji. Když jsem tak, dosud nepoučena, učinila, dočkala jsem se totiž nakvašené výtky: „Co se o mě všichni furt staráte? Je to můj život, a já se rozhodnu, co chci a nechci.“ Tehdy jsem si musela na nezvykle živé ruce sednout, protože teplota uvnitř těla dosáhla bodu varu. Jelikož jsem narozena v Býku, věřím i tomu, že se mi z nozder vydral zuřivý dým. Vysvětlila jsem drahé dceři, že dokud bude bydlet doma, bude dělat, co rodiče řeknou, přičemž během celého proslovu jsem zvyšovala hlas. Na závěr se mi nečekaně jedna ruka uvolnila a přistála na vyděšené tváři. Vztek, kterým kontrovala dcera, byl provázen hysterickým výkřikem: „Klidně mě zabij!“ Nejen ruce, ale já celá jsem se propadla hluboko do země a totálně vykolejená jsem odkráčela k lednici nalít si destilát, aby se tělem rozlilo poněkud příjemnější horko.
Když navštívím svou matku a informuji ji o svém trápení, slýchám: „Jenom si to užij.“ Ona není normální! Ona si snad myslí, že jsem byla stejná. Já? To není možné. Přesto jsem o jejích slovech přemýšlela a vzpomněla si na jednu příhodu. Asi v patnácti jsem přišla z rande, na kterém mi dotyčný řekl, že jsem nejkrásnější a zkrátka nejlepší (tehdy mi to říkal pořád někdo, alespoň k tomu je puberta dobrá). Po návratu domů má matka seděla u šicího stroje a já jí uštědřila přednášku, že nic neví o životě, že je to něco krásného, a ona žije stupidně… Tak jsem to rozvíjela, přičemž ona argumentovala a obhajovala své dospělácké myšlenky, takže já doslova musela líčení svého náhledu na život ukončit ráznou větou: „Ty jsi ale blbá.“ Moje maminka, která mě nikdy nebila, se chopila vařečky zvící dvaceti centimetrů a šla mi napráskat. Pohled na ni mě tak rozesmál, že jsem jí schválně nastavovala pozadí a radila jí, kde mě má zasáhnout. A přiznám se, že při celém výprasku jsem se drze smála. Máti byla vyčerpaná a já věděla, že mi to neprojde. Večer se navrátil domů můj otec, který se celý život živí rukama, a jeho ruce tudíž nejsou ruce, ale lopaty. Maminka si postěžovala, a tatík šel zjednat nápravu. Čekaly mě bez jakéhokoli proslovu dvě rány, které nebyly ani tak silné, jako spíš velké. Až do večerní koupele jsem měla obličej opálený jako od moře. Jsou oba blbí, říkala jsem si a při pohledu do zrcadla se strašně litovala. Uběhlo pár let a své rodiče mám hodně ráda. Proto si myslím, že bychom měli naše děti od 14 do 17 let izolovat, aby se vztahy mezi námi nenarušovaly.
Už se těším domů. Volala mi dcera, že udělala hroznou věc, ale že to není na telefon, že až doma… Vím, co bude následovat. Perfektně uklizený byt, slušně oblečená a dokonce učesaná dcera a nějaké sdělení. Musím si koupit pouta a přede dveřmi bytu si je nasadit. „Obouruč“ by však nemuselo být tím nejlepším řešením. Možná bude rozumné pojistit se zavedením špuntů do uší. Činy a slovník pubertální mládeže jsou nesnesitelné. Přesto to vždy budou děti, kterým v žilách koluje rodičovská krev.