Psaní fejetonů je velká dřina. Sice se u toho autor pobaví, protože jemu to připadne děsně vtipné, ale málokdy se stane, že by stejná vtipnost byla vtipná pro všechny čtenáře nejrůznějšího ražení.

Psaní fejetonů je mou dokonalou relaxací, únikem z reálného světa. I Tereza Maxová v nějakém rozhovoru uvedla, že když je jí smutno, nebo má nějaké trable, vypíše se z toho. Tak směle se pusťte do psaní. Je to fajn.

Dnes mám dospělé děti, v nadsázce říkám, že už děti nemám, jsou z nich dvě dospělé ženy, v jejichž životě jsem již svou historickou roli splnila. Dnes totiž zvedají obočí u mých předpotopních názorů, při mých dlouhých souvětích zívají a zuří, když jim něco přikážu. A tak mi tím dávají najevo, že patřím do mateřského šrotu a mně nezbývá nic jiného, než se s tím smířit.

Jako zasloužilá matka mohu sdělit, že možnost zformovat naše děti, tedy dát jim nějaký hodnotový žebříček je možné pouze do 13 let. Kdysi Bolek Polívka, bohém všech bohémů, sdělil světu, že výchova je jen dobrý vzor. A je to pravda, naše děti jsou skvělými pozorovateli a imitátory svých rodičů. Dokážou skvěle napodobit vše, co děláme. Naše každé gesto mají probádané, protože jsme tolik let pro ně byli bohy. Vzhlíželi k nám, chtěli být, jako my a tak nás kopírovaly.

U mých dospělých dcer už je to znát. Kopírovaly tak vehementně až došli k dospělému zděšení: „Bože, snad nebudu, jako má matka!“ Ony se totiž ve svém mládí domnívají, že ony nebudou vést tak přízemní život, jako já… My zkušené ženy jen dodáme, také jsme si to myslely a zůstaly na nás práce v domácnosti, nekonečný boj s mužskou nadřazeností, nepochopení naší skvělé výchovy, ale určitě k tomu všemu patří i trochu té radosti z každého malého úspěchu.

Když se vrátíme k rodičovskému vzoru, tak se někdy na dovolené podívejte na skupinku procházejících. Poznáte, zda jsou jedna krev, protože mladší procházející se budou stejně klátit, stejně kroutit zadkem, budou napadat na paty nebo mžourat stejně, jako jejich dospělé vzory. Z grimas v dětských obličeji vypozorujete stejnou mimiku, jejich úsměv bude totožný s dospělým, stejně tak jiné škleby, které dospělí v konkrétních situacích provádějí. V napodobování je to šílené i v tom, že naše děti se od nás učí řešit nejrůznější situace. Pokud problém s protějškem řešíme křikem, naše děti řvou pokaždé, když jim něco přikážeme. Pokud pláčeme u každé malichernosti, naše děti si slzami vynucují pozornost. Když dítě zjistí, co na matku platí, děti to okopírují a vyzkouší to taky a tak se matka jednou může zbláznit, protože všichni její spolubydlící jí hrají na nervy ve stejné tónině.

Když už se ty naše děti zamilují a dovedou si domů, nějakého krasavce, či krasavici a sledujeme je v rozhovoru, vidíme, že se chovají úplně stejně, jako my. Smějí se stejným věcem, zlobí se nad stejnými problémy. Jednoduché to nemají příchozí do rodin, když to, co je trápí na svých vyvolených, vidí u jejich rodičů.

Moje matka je i přes generační rozdíl stále mým parťákem a je to asi jediný člověk, který dokonale chápe mé složité myšlenkové pochody, protože ona řeší životní situace úplně stejně jako já.

Proto si hýčkejme naše zrcadla. Jsou to všichni naši blízcí, v nichž vidíme kus sebe. A nezuřme, když naše děti jsou stejně bláznivé, jako jsme byli kdysi my, neděsme se nezodpovědnosti, kterou jsme v mládí tolik milovali, a utěšujme se tím, že nic horšího se našim dětem nemůže stát, než to, že budou žít podobně, jako my. Když je naučíme vnímat naše chyby, které v našem životě zapříčinily, že jsme zamrzli v určitém stádiu, mají šanci dojít dál. I když sebekritika a sebepoznání vyžaduje velkou odvahu a odhodlání. Asi nejlepší bude zkusit se z toho vypsat.