Pepa má rád k snídani vajíčka na měkko. Velmi ho však rozladí, když žloutek teče málo, nebo nedej bože ukápne z něj jen miniaturní žlutá tekutina, zbytek žlutého pokladu zůstane ve stavu tuhém. „Příští týden ti ukážu, jak se dělají vajíčka na měkko,“ sděluje po opět nestabilním kuchařském výkonu své ženy, a jak slíbil, tak udělal.

V sobotu ráno vstává a píská si v kuchyni. Na sporák dává hrnec s vodou a hned do něj vkládá vajíčka. „Ty budeš ta vejce vařit hned?“ ptá se jeho žena a on ji pouze odbude sdělením: „Sleduj mistra při práci a dělej si poznámky.“ Maruška připravuje chleba a ostatní pochutiny k snídani, protože když muž dělá jednu věc, další již nezvládne. Po očku sleduje kulinářský koncert v kuchyni v podání svého muže a opět ho vyvede z míry otázkou: „Ty neměříš čas?“

„Jsi neuvěřitelná. Tolikrát ses cabla v přípravě vajíček na měkko a ještě máš odvahu mi radit. Já žádné hodinky nepotřebuju.“ Když už pán domu dozná, že vajíčka v hrnci jsou hotová, jedno vytáhne z hrnce a na lžíci ho jde ochladit pod studenou vodu, pak hledá talířek na stole, který je několik metrů vzdálený, načež nakape na podlahu, pak rozpůlí vajíčko a jásá, že hustota je taková, jakou očekával. Vrací se k hrnci, ztratil minimálně dvě minuty zkouškou na dálku, celý hrnec s vejci utopí ve studené vodě a už svolává celou rodinu k snídani.

Děti vloženou soutěž svého otce přijímají s velkým napětím, protože je jim jasné, že když neuspěje v hustotě vaječné hmoty, může se z poklidného sobotního rána stát akční celý den. Každý si vezme své vejce a netrpělivě odhaluje skořápku. Matka je první v odhalování, tak moc se těší, že s takovým přístupem toPepa nemohl dát, opak je však pravdou, i když je horní povrch žloutku pevný, uvnitř je měkký.

Otec neodhaluje své vejce a sleduje všechny u stolu. Když i třetí obnažené vejce sděluje, že otec je kuchařským mistrem i bez hodinek, usmívá se, raduje se očima a čeká pochvalu. „No podařilo se ti to, jsi šikovný,“ sděluje žena méně radostným hlasem, než by si pán tvorstva přál. Ten se pustí do odhalení svého vejce a je se svým výkonem velmi spokojený.

„Tati, a kolik minut jsi vařil ta vajíčka?“ zeptá se pubertální Dobromila, načež otec jí mile odpoví: „Připomínáš mi tvou drahou matku. Kuchaři nepotřebují žádné hodiny v kuchyni, mají cit na vaření. Cit je sounáležitost. To znamená, že se musíš spojit s vejci, která připravuješ, a ona sama ti sdělí, kdy chtějí ven.“ Do diskuse se připojí desetiletý Petřík: „A jak to poznáš?“ ptáse zcela logicky. „Cit, to je dar,se kterým se člověk narodí. Nekaždý to tak má, třeba většinažen serodí bez talentu k vaření, proto potřebují kuchařky,minutky a všechny hovadinyv kuchyni. Muži, ti si vystačí vkuchyni se svým instinktem,“ poučuje otec své děti, kterévalí oči nad hloubkou rannísobotní myšlenky.

Matka se do debaty nezapojuje,protože ví, že s mužem,který právě vyhrálválku, nenídobré se bavit o podrobnostech.V týdnu, když není mužvečer doma, zkouší uvařit jedno vejce na měkko bez hodinek. Hledí do hrnce, přesto při varu si neodpustí pohled na hodiny, odměřuje předepsané tři minuty, vejce ochladí a rozbíjí. Bílek teče.

To jí dodá odvahu a naočkuje děti, aby po tatínkovi chtěly i další víkend vajíčka na měkko. „Jasně, mláďata, nedivím se, že přivoláváte kuchařského mistra do naší stereotypní kuchyně,“ raduje se hlava rodiny.

Pepa zvolí stejný postup jako minule, čas i nyní pro něj nehraje žádnou roli, už ani nezkouší hustotu na předskokanském vejci, tak si je jistý svým výkonem. Rodina sedí u snídaně. Otec opět neodhaluje své vejce a sebevědomě čeká na vítěznou slavobránu. Dobromila natluče vejci jako první a po prstech jí steče bílá voda jménem bílek. S výčitkou v očích se podívá na otce, který jí odebírá vejce, vlastně je odebere všem a opět vaří vodu a dovařuje vajíčka. Matka i děti na sebe pokukují s úsměvem na tvářích a snídají vše, co matka připravila. Otec již s utrápeným výrazem přináší vejce, která jsou – světe, div se natvrdo. „Tati, ale já mám vajíčka na tvrdo stejně radši,“ snaží se Petřík udělat otci radost. „To nevadí, i tak jsi náš kulinářský mistr,“ říká žena a pubertální Dobromila jen trumfuje: „Možná jen dnes ten kuchařský cit a sounáležitost mají volný den, vždyť je sobota.“