Muži s oblibou shazují řidičské schopnosti žen. Doložím to následujícím zážitkem. Žena ve škodovce vyjížděla kopec přískoky, a muž jedoucí za ní raději přibrzdil, aby ho přískoková řidička neohrožovala. Pro lepší zážitek si zapálil. Vozidla za ním začala troubením dávat najevo nevoli nad velkou mezerou. Řidič se však obrátil a fanfarónským gestem naznačil ostatním, že „je tam ženská“. Všichni pochopili a informace se řetězově šířila po celé koloně. To však nebylo vše. Žena motor přehřála, a ten utichl. Muž za ní dokouřil, již bez úsměvu, ba s mnohačetnými nadávkami vylezl, a protože ani jemu se nepodařilo nastartovat, nezbylo mu než s ostatními vtipálky vůz odtlačit pěkný kus cesty.

Ze své pozice ženy vím, že naučit se řídit je pro nás ženy velice obtížné. Muži auta zbožňují, a proto své učící se manželky trpí za volantem svého miláčka neradi. Pokud sedí ve voze, vytvářejí destruktivní atmosféru, která neumožňuje naučit se mačkat plynule spojku či plyn. Zato na brzdy dupou ženy neobyčejně rychle, protože se víc bojí. Dále řídíme často v botách s vysokými podpatky, čímž naprosto vylučujeme možnost zapřít se patou a plynule ovládat pedály. Když tak vezu manžela, při každém přeřazení se ze sedadla spolujezdce vyklopí na palubní desku, chytá se čalounění a předstírá vypadnutí z vozu. Někdy to dělám schválně v naději, že jednou do toho plastu přece musí narazit hlavou! Zatím mi tu radost neudělal.

V počátcích mé řidičské kariéry také vystupoval každých deset kilometrů z auta a bez hlesu pochodoval zachmuřeně kolem, vraště čelo. Byl bílý jako papír a očividně nešťastný z toho, jaké si vzal nemehlo. Je fakt, že jsem měla špatný odhad, a zdi, stromy, patníky a cyklisty míjela v nebezpečné vzdálenosti. Kde jinde bych se však naučila odhadovat vzdálenost než v praxi? Jednou manžel dokonce vykřikl: „Tys mu málem urvala pedály!“ (Myslel tím cyklistovi.) Parkovat jsem mohla jedině na volném prostranství. Nešlo mi totiž couvání. Běda, když mne během stání obklopila další vozidla. To jsem pak v úkrytu čekala na jejich majitele, v duchu se modlíc, aby se nezdrželi do druhého dne. Nebo jsem prosila přítomné motoristy, aby mi s mým autem vycouvali. No trapas, ale pořád lepší než bourat.

Nakonec jsem se přece jen řídit naučila, ale naprosto přesně chápu, jak mizerně se cítí všechny adeptky řidičského umění. Příčinu jsem naznačila v úvodu: my ženy máme citu na rozdávání a rády se o něj rozdělíme se svými blízkými, ale milovat plechovou krabici, no pardon…