Práce šlechtí. Dělá člověka spokojeným. Pravidelné povinnosti vedou k disciplíně a cílevědomosti. Za socialismu musel pracovat každý, navíc nebylo možné si vybírat. Jaká práce byla, tu bylo potřeba dělat. Zkrátka osm hodin nebylo možné opustit svůj pracovní ponk. Kdo nepracoval, stanul před soudem za příživnictví. Po třiceti letech krásné svobody se změnil trh práce a pravidelně chodit do práce se chce jen lidem, kteří bez práce nemohou být. Jde však jen o zlomek veškerého práceschopného obyvatelstva.

Ještě před dvaceti lety platilo pravidlo: „Když nic neumíš, nemáš šanci se uživit.“ Dnes nemusíte umět nic   a přesto se o vás budou zaměstnavatelé prát, protože nejsou lidi. Stačí přitom přijít, něco málo udělat, a i když zaměstnavatel je z toho téměř šedivý vzteky, naučil se polykat všechnu kritiku na adresu neschopných zaměstnanců, protože je rád, že vůbec někdo do práce přišel.

Proto i ta nejnemehlovatější nemehla dnes mají práci. On je totiž úspěch, když dnešní lidé dokážou vytrvale a disciplinovaně chodit pět pracovních dnů do práce. Však to všichni známe, někdy se ráno nechce vstávat, někdy ani v poledne se nechce vylézt z postele a pracovat v noci? To může podle mnohých jen úplný blázen. Když se dostaví spánek, oči se prostě zavřou.

Zeptáte-li se dnešních mladých, čím se živí, odpoví: „Táák, co je potřeba“, když chcete vědět, co konkrétně, s nevolí to upřesní: „No, na internetu.“ Když naléháte, co na tom internetu dělají, kápnou božskou: „Dělám, co je potřeba.“ Ufff. Něco, co je potřeba? Dokáže mi to někdo vysvětlit?

Nutno  připomenout, že tito mladí lidé mají zcela odlišný žebříček hodnot. Když mluvíte s těmito internetovými mladíky s neidentifikovatelnou profesí o volném čase, řeknou: „Letos jsme byli jen na Dominikáně, v únoru dáme Maledivy.“ Vydělat prací na internetu na dovolenou, která je většině lidí, chodících na směny, finančně nedostupná?

Jiné to není, ani když rozprávíte s mladými děvčaty, která hodnotí své dětství bez jakékoliv emoce: „Naši nebyli bohatí, jen jsme si mohli koupit, co jsme chtěli.“ Božínku, a jak potom vypadá ono bohatství? Vždyť bohatý člověk je ten, který netrpí nouzí, má vše a nic mu neschází.

Jak to tak vypadá, Husákovy děti jsou poslední generací, která umí chodit do práce. S dětmi narozenými po revoluci to bude těžké. Nikdy nic nemusely, a přesto vždy všechno měly. Těmto jedincům vysvětlit, že se musí snažit, aby přežili, je stejné jako chtít, aby Země byla placatá.

A tak my zaměstnavatelé se jen usmíváme nad budoucností národa, dokonce této generaci i fandíme, všichni však víme, že přežít zvraty, výkyvy a rozvraty vyžaduje řád a disciplínu. Přežijí dnešní mladí, když jim okolnosti seberou blahobyt, který mnozí považují za samozřejmý? Vždyť vždy je potřeba pracovat na tom, aby se člověk mohl usmívat.

Proto když slyšíme o robotech, kteří střídají lidi zatím hlavně ve výrobním procesu, děje se to proto, že když se počítač dobře nastaví, je pracovitý, přesný a neomylný, nemůže zaspat a může jet 24 hodin denně 365 dnů v roce. Takže už to nebude tak dlouho trvat a v hale s mnoha stroji bude jeden jediný šikovný programátor, který si svůj pracovní tým nastaví, opraví a tím všechny omylné a chybující nešiky z provozu vyžene.

Jiné to časem nebude ani v kancelářích. Stále se vymýšlejí programy na zpracování nejrůznější agendy a až Andrej Babiš přestane bohatým brát a chudým dávat, budou se hledat úspory a přiznejme si, že to, co Babišovci odstartovali – udělali z České republiky drahou zemi pro všechny, kteří by mohli lidem dát práci – bude nutné začít šetřit, bude se slučovat, budou se zkrátka hledat cesty, díky nimž bude alespoň na to, co máme dnes.

A pak stejně jako za socálu bude zase platit, že kdo je šikovnej, bude za vodou, a všichni ostatní, kterým se již dnes nechce vůbec nic, budou prudit všechny kolem, jak vše stojí za nic. Jedině že by někdo vymyslel aplikaci na aktivní zahálku lenochů, která by jim něčím smysluplným vyplnila čas. Zná někdo spokojeného lenocha, který se celé dny jen tak fláká a nic nemusí?